Po prvním díle seriálu o virtualizaci, ve kterém jsme se zaměřili na TYPY virtualizací, na důvody PROČ virtualizovat a jaké z toho mohou plynout výhody, se dnes posuneme do praktické roviny. Na platformě Microsoft Hyper-V Server si popíšeme, JAK postupovat, abychom získali kvalitní virtuální prostředí, které naplní očekávání, jenž do oblasti serverové virtualizace vkládáme.
Hardware
Jako první bude nutné ověřit, zdali servery, které budou hostovat naše budoucí virtuální prostředí, splňují nezbytné hardwarové požadavky. Díky použité technologii hypervisoru je nezbytné, aby naše servery byli pouze 64bitové a musí obsahovat hardwarovou podporu virtualizace. Jedná o o technologii, která je výrobci nazývána různě – např. Intel VT, nebo o AMD-V. Kromě ní, musí naše servery podporovat i hardwarový DEP (Data Execution Prevention). Tato nastavení se zapínají/vypínají v BIOSu, viz. obrázek 1.
Obrázek 1: Nastavení virtualizace a DEP v BIOSu
V případě, že bychom uvažovali o implementaci „Live Migration“ (technologie vysoké dostupnosti), bude nutné investovat do nákupu diskového pole, které bude připojeno ke všem fyzickým hostitelům a v případě výpadku jednoho z nich, budou moci ostatní hostitelé během okamžiku virtuální servery umístěné na tomto sdíleném diskovém poli okamžitě nastartovat, viz. obrázek 2.
Obrázek 2: Sdílené diskové pole, na kterém se nacházejí virtuální servery
Výborným pomocníkem, který vám může pomoci s kapacitním nastavením vašich serverů, s výběrem kandidátů na virtualizaci a mnohé další, je Microsoft Assessment and Planning (MAP) toolkit, který je poskytován ke stažení zcela zdarma.
Software
Jakmile máme hardware přichystán, můžeme se pustit do instalace Hyper-V. Hyper-V Server můžeme získat v podstatě dvěma způsoby.
· Hyper-V Server: Tato edice je nabízena zcela zdarma a může si ji kdokoli stáhnout z internetových Microsoft stránek (cca 1,2GB). Tato edice v sobě nemá žádné další licence a obsahuje pouze minimalizované grafické prostředí (nicméně lze plnohodnotně spravovat vzdáleně). Je ideálním kandidátem do malých firem a nebo pro různá testovací, či vývojová prostředí.
Obrázek 3: Ovládací panel Hyper-V Server
· Windows Server 2008 s technologií Hyper-V: Jedná se o plnohodnotný Windows Server 2008, kde jedna z jeho rolí v je Hyper-V Server. V tomto případě, je výhodou možnost využití virtuálních licencí systému Windows (druhé číslo vždy znamená počet virtuálních instancí, které jsou v ceně edice - Standard: 1+1; Enterprise 1+4 a Datacenter 1+neomezeně) a také větší podpora hardwarových prostředků (CPU a RAM).
Obrázek 4: Windows Server 2008 a Hyper-V Management
Instalace
Jakmile máme nastaven požadovaný hardware, vybránu edici Hyper-V serveru a vše ostatní, můžeme se pustit do instalace. Ta probíhá velmi snadno a je víceméně stejná, jako instalace kteréhokoli z posledních operačních systémů společnosti Microsoft. Pokud jste tedy někdy v minulosti instalovali např. Windows Vista, nemáte se čeho obávat.
1. Do mechaniky vložíme instalační DVD a necháváme systém nastartovat z tohoto média
2. Vybíráme jazyková nastavení a potvrzujeme licenční ujednání
3. Volíme disk, na kterém poběží samotný hostitel
Dalších cca 10 minut sledujeme kopírování nezbytných dat, několikanásobný restart a můžeme se do systému poprvé přihlásit. Po nalogování, se nám automaticky spouští nástroj Server Manager, ve kterém v sekci „Role“ dáváme instalovat/přidáváme roli Hyper-V Serveru. Ta si následně vyžádá ještě jeden, poslední restart.
Konfigurace
Veškerá práce, nastavení a cokoli dalšího následně probíhá v konzole Hyper-V Manager. Ten je možné spustit jak na samotném serveru, tak je také součástí balíku administrátorských nástrojů pro vzdálednou správu RSAT (Remote Server Administration Tools). Díky tomu můžeme Hyper-V Server plnohodnotně administrovat i vzdáledně, např. z Windows Vista, nebo Windows 7. Při jejím prvním spuštění bychom měli provést několik základních nastavení.
· Nastavení Hyper-V: V tomto dialogu nastavujeme základní parametry Hyper-V. Na obrázku vidíte, že se nejedná o nic složitého – výchozí nastavení složek pro ukládání a práci s daty, nastavení klávestových zkratek, atd.
Obrázek 5: Nastavení Hyper-V
· Nastavení sítě – virtuální switch: Hyper-V server nabízí možnost vytvoření virtuálních síťových adaptérů, které mohou mít různé vlastnosti a nastavení. Tyto adaptéry mohou být následně přiřazeny jednomu, nebo více virtuálních serverů. V zásadě se jedná o nastavení, zdali je skrze danou síť možné komunikovat i s fyzickým prostředím (external), nebo zdali se jedná o komunikaci výhradně mezi virtuálními servery (private), či mezi virtuály a samotným hostitelem (internal). V případě plnohodnotné komunikace s naší sítí volíme, na který fyzický adaptér hostitele se má virtuální síť navázat. V některých situacích může být výhodné, mít ve fyzickém hostiteli více síťových adaptérů a na nich „pověšeny“ různé sítě, s různým nastavením (výkonnostní parametry, VLAN identifikace, atd.).
Obrázek 6: Nastavení sítě
Virtuální disky
Ještě před zahájením vytváření samotného virtuálního operačního systému je dobré si rozmyslet, jaké pevné disky, bude náš budoucí systém využívat. Jedná se o čtyři možnosti a každá u z nich nabízí správcům určité specifické výhody.
· VHD Fixed Size: Jedná se o virtuální VHD disk, který má pevně nastavenu svoji velikost. Díky tomu dosahuje velmi dobrých výkonnostních parametrů a např. při virtualizaci většiny Microsoft produktů je tento typ disku podmínkou pro implementaci podporovaného řešení
· VHD Dynamic expanding: Tento VHD disk má zpočátku nulovou velikost a následně se zvětšuje se dle potřeby. Díky tomu zpočátku nezabírá tolik místa na disku a je velmi flexibilní. Bohužel právě toto zvětšování zhoršuje jeho výkon a proto je tento typ disků vhodný víceméně jen na testovací účely.
· VHD Differencing: Jedná se o speciální, rozdílový disk – zde je nutné ale postupovat v několika krocích. Nejprve si např. v jedné VM naistalujeme operační systém, vypneme jej a jeho VM disk použijeme jako výchozí, pro další rozdílové disky. Rozdílové disky potom fungují tak, že staví na tomto neměnném souboru (master) a do rozdílových disků se zaznamenávají všechny další změny - ten původní se tedy již nemění. Velkou výhodou může být to, že z jednoho „master“ disku mohu vytvořit několik rozdílových. Výhodou je opět menší obsazení místa na diskovém poli. Nicméně, stejně jako v předchozím případě je využití spíše v testovacích prostředích.
· Pass Through Disk: Tento disk není VHD, ale jedná se o opravdové připojení fyzického disku přímo do virtuálního serveru – ten tedy přímo zapisuje na fyzický disk bez jakéhokoli prostředníka. Je to jistě důležitá varianta, která je v mnoha scénářích velmi vítanou volbou, nicméně pozor – jakmile systém začne používat jakýkoli disk tohoto typu, není možné v tomto virtuálním serveru následně používat technologii snímkování (snapshot). A to může být velmi nepříjemné zjištění.
Obrázek 7: Vytváření virtuálního disku
Vytvoření virtuálního serveru
Nyní je vše připraveno pro virtualizaci a můžeme založit první virtuální operační systém. Jedná se o velmi snadného a krátkého průvodce, který chce vědět jméno budoucí VM, velikost operační paměti RAM, jaký virtuální disk se má použít a případně jaké médium (např. ISO) bude vloženo do virtuální mechaniky.
Obrázek 8: Vytvoření nového virtuálního systému
Pokud potřebujeme změnit některá z nastavení, můžeme kdykoli vyvolat vlastnosti VM a cokoli změnit. Zde jistě oceníme možnost přidání virtuálních jader procesoru, nebo ovlivňování toho, kolik procesorového času si ta, či ona VM může pro sebe alokovat. Velmi praktická jsou i nastavení chování VM v momentě, kdy hostitel bude provádět restart (např. z důvodu údržby). Máme možnost nejprve všechny VM vypnout/pauznout a po restartu opět uvést do původního stavu.
Obrázek 9: Nastavení VM
Závěr
Tolik tedy k instalaci, nastavení a používání Hyper-V z praktického hlediska. Jak jste sami mohli vidět na předchozích řádkách, jedná se o velmi intuitivní prostředí, které vám nabídne vše potřebné v oblasti moderní virtualizace a jistě plně uspokojí vaše potřeby v této oblasti.
Odkazy: